Lukáš Lexa, čerstvý absolvent bakalářského studia oborů Historie a Archivnictví na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, má zajímavý koníček – věnuje se historickému vojenství z období první světové války a první republiky. V této oblasti se také aktivně angažuje. Jeho koníček je nejen zajímavý, ale hlavně propojený s jeho studijním zaměřením.  Není od věci jej vyzpovídat a dozvědět se více o jeho činnosti.

Jak ses k historickému vojenství dostal?

Každého kluka fascinuje či zajímá vojenství, zbraně, vojenská technika a podobně. Už od dětství jsem se zajímal o zbraně současné armády, ale ve škole, když jsme měli první hodiny dějepisu, mě zase pro změnu zaujal spíše ten středověk. Začal jsem číst knížky o templářích, husitech a dalších bojovnících. Ale postupem času se můj zájem střetl na „zlatém středu“ a soustředil jsem se na první světovou válku a vojenskou techniku první poloviny 20. století.

Tato tvoje záliba tě vedla ke studiu historie a archivnictví?

Dá se říci, že to byl jeden z faktorů při rozhodování, ale nebyl jediný. Velkou roli hrál celkově můj zájem o historii. Bavila mě například genealogie, v níž jsem viděl jakousi romantiku. Lákalo mě procházet si různé archiválie, doma se dívat na staré rodinné fotografie a pročítat si staré dokumenty. Ale určitě i zájem o vojenskou historii v mém rozhodování sehrál svou roli. Dokonce jsem už měl i náměty na seminární práce a na bakalářskou práci.

Prolínají se vzájemně obě oblasti? Tedy koníček i studium.

Ano i ne. Studium se do koníčku prolíná v tom, že nabývám další vědomosti, náhledy a názory na různé historické události. Ty pak můžu využít během našich akcí a bojových ukázek.

Naopak do studia historie zase můžu promítnout své znalosti a zkušenosti z vojenské historie. Ale většina informací je spíše odborného rázu, v běžné výuce či u zkoušky je využít nemůžu – například kolik měl čelní pancíř tanku a podobně.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Během bakalářského studia jsi byl dvakrát na praxi ve Vojenském historickém archivu. Narazil jsi během své praxe na nějaké informace, které by ti byly užitečné a přispěly k tvé další činnosti?

Ve Vojenském historickém archivu jsem si vybral téma bakalářské práce a během své druhé praxe jsem ji už zpracovával. Pro studium poskytla praxe zase spoustu dalšího materiálu a informací, které jsem mohl využít během zpracování seminárních prací.

Praxe byla přínosná i pro můj koníček. Vlastně už i téma mé bakalářské práce je mým koníčkem. Zpracovával jsem Slováckou brigádu, jejíž uniformu rekonstruuji. Vyhledal jsem díky své práci podrobnosti o tom, jak jejich uniforma vypadala, jaké měla doplňky a náležitosti.

O prázdninách, jsi absolvoval zahraniční stáž. Mohl bys nám říci, ve které zemi a ve které instituci jsi pracoval? Co bylo náplní tvé práce?

V rámci Erasmu jsem absolvoval stáž v Rakousku v instituci s trošku krkolomnějším názvem Dokumentační archiv rakouského protinacistického odboje (Dokumentationsarchiv des österreichischen Widerstandes), který sídlí ve Vídni. Je zaměřen spíše na období druhé světové války, ale ve svých fondech má uložené i  dokumenty z období před i po 2. sv. v. Dá se v něm tedy najít spousta zajímavého materiálu.

Zpočátku jsem dělal překladatelské práce. V archivu jsou uloženy dokumenty z období Protektorátu Čechy a Morava, k nimž se váže literatura psaná v českém jazyce, se kterým pracovníci archivu velmi bojují. Překládal jsem například seznamy popravených osob za heydrichiády.

V rámci své praxe jsem si vyzkoušel i modernější, aktuálnější a dnes v archivech dosti častou činnost – digitalizoval jsem archiválie fondu Konzentrationslager Verbandsakten. Jedná se o zprávy o jednotlivých osobách, kde byly vězněny a jak byly postiženy nacistickým režimem.

Jak se prolíná praxe v archivu, uchovávající materiál převážně ke druhé světové válce, s tvým prvorepublikovým zaměřením?

Když jsem psal oborovou práci na historii, tak jsem se zabýval druhou světovou válkou, takže i toto je oblast, o kterou se více méně zajímám. Nenašel jsem sice rozšiřující materiál, ale zase jsem našel další zajímavé dokumenty, které můžu do budoucna využít díky tomu, že po mnichovské dohodě připadlo české pohraničí k Říši. Celá řada materiálů se týká osob nejen z oblasti českého pohraničí, ale i Moravanů, kteří se odstěhovali do Vídně a zde se účastnili protinacistického odboje a byli kvůli tomu i vězněni. Takový stručný výčet osob, pocházejících z jižní Moravy a podílejících se na odboji, o nichž se málo ví, mám připravený jako příspěvek do našeho sborníku. A právě tento materiál se nachází v Dokumentačním archivu rakouského odboje.

20151017_133154

Hodláš nové poznatky zužitkovat ve svém dalším studiu?

Nedá se přímo říct, že bych prameny ze stáže v Dokumentačním archivu vyloženě použil k psaní své diplomové práce či jiných seminárních prací. Není to sice úplně vyloučené, ale spíše je použiji pro svoji osobní potřebu či eventuální články.

Bádání v tamním archivu také mohu doporučit nejen svým známým, kteří se o danou problematiku zajímají hlouběji, ale také ostatním zájemcům. Pokud budou mít zájem, mohou se na mě obrátit. Rád jim pomohu.

Zmínil ses o publikování článků. Můžeš nám říci, na co se zaměřuješ a kde publikuješ?

Své první články či reportáže jsem psal na ryze populárně-naučné úrovni do různých obecních zpravodajů. Až posléze přišel Extra Publishing, který vydává časopisy jako Bitvy, I. světová, Válka REVUE a podobně. Tehdy mě oslovil kamarád, který je šéfredaktorem. Potřeboval článek o Stráži obrany státu, což je jedno ze stěžejních období, jímž se zabýváme v Klubu vojenské historie. Tento příspěvek je naše kolektivní dílo.

V poslední době připravuji již zmiňovaný článek do sborníku o obětech nacismu z řad německých rodáků z jižní Moravy. Nedávno jsem připravoval, na základě svojí bakalářské práce o Slovácké brigádě, článek do recenzovaného časopisu Jižní Morava, v němž by měl příspěvek v brzké době vyjít. Zaměřil jsem se v něm hlavně na důstojníky.

Dále chystám články do sborníku o 2. sv. válce, což zase vyplývá z tématu mé oborové práce, kdy jsem zpracovával osvobození obce Brumovice. Během psaní jsem si mohl „osahat“ i ruské archivy. Nyní jsem se ale zaměřil na Strážnici. Dalo by se říci, že je to jedno z aktuálních a zatím i posledních témat, které zpracovávám pro vydání.

Zakládáme i časopis Masarykovi historici, kam jsem přispěl také jedním článkem. Své články jsem již publikoval v časopisu Válka REVUE či Vojska, ve zpravodaji Nové pokolení, jenž vydává obec Brumovice, a ve Strážnici jsem přispěl do Strážničana.

Jak ses k publikování svých článků dostal?

Už dřív jsem měl takovou vlastní iniciativu v psaní článků na popularizační úrovni. Sám jsem třeba některým zpravodajům nabídl, že mám již sepsaný takový článek o tom a o onom, zda ho nechtějí otisknout. No a otiskli. Ale pak tedy přišel kamarád-šéfredaktor z Extra Publishingu, což už byla v podstatě „práce na zakázku“.

Oslovují tě periodika sama, či s některými spolupracuješ?

Právě s Extra Publishingem mám i dlouhodobou smlouvu. Ke všemu vydává spoustu časopisů, které mají svého vlastního šéfredaktora. Ti si mezi sebou předávají různé kontakty. Takže když potřebují nějaký článek o určitém tématu z období, o které se zajímám, tak mě kontaktují. Nejprve se však zeptají, zda mám čas, možnost a dostatek materiálu k sepsání příspěvku a jestli bych se tedy pustil do psaní.

Jsi členem a zároveň předsedou Klubu vojenské historie Slovácko. Co všechno veřejnosti nabízíte?

Paleta činností a ukázek pro veřejnost je velmi široká. Tím, že se jedná o koníček, je to i jakési vnitřní rozšíření pro nás jako pro členy. Snažíme se však co nejvíce prezentovat vojenskou historii navenek. Jedná se o různé výstavy, přednášky na úrovni škol, kdy prezentujeme československé legie, první světovou válku, ale i první republiku. Přineseme zbraně, uniformy a další doplňky, které si žáci mohou osahat. Myslíme si, že to žákům dá daleko víc, než když se o tom jen mluví. A třeba ani vyučující se v daném tématu nemusí vyloženě vyznat, takže danou látku nedokáží žákům jasně podat.

Pak také pořádáme pro veřejnost různé přednášky, ukázky dobových zbraní a techniky. Účastníme se i pietních aktů, kterých bývá celá řada. Na nich nás veřejnost může vidět nejčastěji, tvoří největší procento naší aktivity.

V sezóně se skoro v každém týdnu koná nějaká akce. My se účastníme kolem 30 z nich.Účinkujeme i jako kompars v historických filmech, seriálech a podobně. Kdokoli, kdo potřebuje historické vojáky, si nás může „pronajmout“.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

S vaším klubem konáte bojové ukázky. Vyhledáváte k nim materiál a rekonstruujete podle skutečných událostí?

Žádná bitva není zaznamenaná úplně přesně do detailů. Když chceme rekonstruovat nějaký boj, vycházíme z pramenů, které jsou dostupné, z literatury a také dost často z dobových fotografií, filmových záběrů. Ale i tak nezjistíme detaily, netušíme, kolik vojáků útočilo z pravého či z levého křídla. Do značné míry se tedy opíráme o improvizaci, tzv. „fabulaci“, lidem ukážeme, jak asi mohl nejpravděpodobněji boj probíhat.

Nejvíce ukázek pořádáme ve Strážnici ve zdejším skanzenu. Dalo by se říci, že je to naše kmenové stanoviště. Naše poslední bitva byla na téma Cvičení československé armády ve Strážnici, z čehož se nám dochoval pouze záznam v kronice. Ten byl poměrně stručný, ale i tak měl velikou výpovědní hodnotu. Zjistili jsme, jaká technika byla použita, co bylo námětem cvičení. Ale bližší instrukce pro vojáky, například kudy vedla jejich trasa, to už jsme si museli domyslet sami. Byl jsem i ve Vojenském historickém archivu dohledat pár informací, ale bohužel jsem k tomuto bližší materiál nenašel. Snažili jsme se tedy lidem co nejpravděpodobněji přiblížit danou situaci v roce 1935 ve Strážnici.

Kde je tato kronika uložená?

Kronika je uložená ve Státním okresním archivu v Hodoníně. Do ní jsem nahlížel před řadou let a už v té době mě napadla myšlenka, že by se toto cvičení ve Strážnici mohlo zrekonstruovat. Došlo k tomu tedy až letos, po zhruba čtyřech letech, ale už jsem věděl, kde hledat potřebné informace a o co se opřít.

Vyhledáváš informace v archivech, nebo čerpáš jen z odborných publikací?

Zdroje jsou využitelné oba. Pokud jsou však zachované a dostupné prameny, tak je dobré jednoznačně vycházet z pramenů. A když ne, lze sáhnout i po odborné literatuře a doplnit ji o vlastní postřehy na základě obecně platných předpisů. Například jsme netušili, jaké byly použity zákopy na vojenské cvičení v době první republiky ve Strážnici. Bylo třeba zjistit rozměry a hloubku zákopů či jejich sklon. To všechno jsme zjistili až z dobových příruček, v nichž jsou popsány jednotlivé typy, ze kterých jsme si ty nejlogičtější vybrali. Podle daného popisu jsme pak přesně a vlastnoručně, bez žádné moderní techniky, vykopali své zákopy.

Váš klub se účastnil natáčení například seriálu První republika. Vyhledávali jste i vy nějaké informace, a přispěli tak ke tvorbě scénáře?

Náš klub tvořil v podstatě jen kompars, takže jsme nijak moc nezasahovali do scénáře, ale při jeho realizaci jsme do něj trošku mluvili. Režisér se snaží udělat scénu co nejpůsobivější a nejakčnější, přičemž scéna pak vypadá nevěrohodně. Například voják se zátěží se nebude pohybovat ladně a rychle jako superman, ale bude se hlavně krýt. Režisér často ani netuší, co bylo součástí výstroje a jak byla umístěna – například kde nesl voják polní láhev, aby mu při boji nepřekážela. Ke všemu z větší části berou uniformu spíše jenom jako kostým, který si komparsista navlékne, a nepřistupují k ní jako k uniformě, ve které se voják musí umět pohybovat, zvládat úkony a bojovat. Pokud na takovéto detaily nemají filmaři poradce, snažíme se je během natáčení sami ohlídat a upřesnit.

Vydává váš klub nějaké periodikum?

Náš klub je malý na to, aby vydával nějaké místní periodikum. Spíše se věnujeme zpřístupňování materiálů na našich webových stránkách, digitalizujeme různé příručky, prezentujeme informace týkající se výstroje a výzbroje vojáků.

Já osobně jsem členem i Československé obce legionářské, což je organizace na mezinárodní úrovni, k níž patří i pařížská či slovenská pobočka, kterým se říká jednoty. Československá obec legionářská vydává Legionářský směr, kam přispíváme svými články o našich akcích, o významných osobnostech z oblasti vojenství a jejich výročích.

Zmínil ses, že konáte i nějaké zajímavé přednášky či naučné akce.

Je jich méně než pro základní školy, kam si nás z větší části zvou školy samotné, případně jim nabízíme, že pořádáme přednášky na určité téma, zda by nechtěli, abychom je prezentovali u nich ve škole.

Veřejné akce spíše „nabalujeme“ už na nějakou plánovanou akci, kdy například v rámci výstavy uspořádáme komentovanou prohlídku s doplňující přednáškou, ukázkou zbraní a výstroje. Akce z vlastní iniciativy jako klub pro veřejnost moc neuskutečňujeme. Sem tam je ale někdo z nás pozván na odbornou přednášku do muzea a podobných institucí. Například teď v brzké době budu přednášet v břeclavském muzeu o Slovácké brigádě. Všechny tyto akce lze pojmout jako prezentaci Klubu vojenské historie.

Provádíte i nějaké „výzkumy na zakázky“ pro laickou veřejnost?

Na rozsáhlé výzkumy na zakázku nemáme čas, ale když se na nás někdo obrátí s konkrétní záležitostí typu: mám fotku pradědy s popisem, že byl u konkrétní jednotky a potřeboval bych zjistit, kde tato jednotka bojovala, tak mu poradíme, kde hledat, na jaké příslušné instituce se lze obrátit a z jakých materiálů lze dané údaje zjistit. Určité informace můžeme poskytnout i z vlastních databází, pokud je ovšem obsahují – máme databázi ohledně legionářů Hodonínska, já mám seznamy příslušníků Slovácké brigády. Když se na mě někdo obrátí, tak mu mohu pomoct. Ale nejedná se o bůhvíjak velkou badatelskou a zpoplatněnou činnost.

 Je dostatek dochovaného materiálu k problematice vojenství v době první světové války?

Záleží na tom, co zrovna člověk hledá. K některé problematice se najde dostatek dochovaného materiálu, k jiné je toho poskrovnu. Takovou nejpalčivější otázkou jsou tzv. kmenové listy. Jedná se o základní spisy, které měl každý voják. Bylo v nich zapsáno, u které jednotky sloužil, zda byl raněn, či za války padl a podobně. Tyto materiály byly z větší části u exponovaných ročníků skartovány, čímž vznikla v historii velká mezera. Řada fondů je také torzovitě dochována, obsahují však dostatek informací s výpovědní hodnotou, na kterých se dá postavit hodnotný výzkum. Ale i tak člověka stále napadají nové otázky, na které už bohužel nenajde odpověď.

 Setkal ses při svém bádání s nedostupností materiálů?

Bádám spíše v období té první poloviny 20. století, kdy už většina materiálů je zpřístupněná a odtajněná. I když zrovna teprve nedávno se otevřely ruské archivy a zpřístupnily se jejich dokumenty. Je otázkou, zda se otevřely celé, či je ještě řada materiálů, o nichž se neví a nejsou veřejnosti zpřístupněné.

V českých archivech je to bohužel limitováno tím, že řada fondů je stále nezpracovaných, a tím pro veřejnost nepřístupných. Pak záleží na domluvě s ředitelem archivu, zda povolí nahlédnout do daného fondu.

Právě ve své bakalářské práci jsem se snažil veřejnosti zpřístupnit jeden fond, zpracovával jsem  inventář k fondu Slovácké brigády.

Co všechno je z vojenství pro veřejnost přístupné? Jsou to například nějaké bojové plány, taktiky? Jsou součástí archivních fondů?

Z řad osobních spisů se jedná o kmenové listy, pokud se dochovaly, kvalifikační listiny, což se týká hlavně důstojníků, různé bojové deníky jednotek, rozkazy vydané velitelstvím či štábem. Dále pak i mapy se zachycenými bojovými operacemi a rozmístěním jednotek v mírové době. Materiálu je dostatek. Vojenský historický archiv má ještě více archivních fondů než Národní archiv v Praze. Metráž se pohybuje kolem 30 bkm archiválií. Je ale otázkou, do jaké míry tato problematika zaujme běžného člověka z laické veřejnosti.

Takže běžnému laikovi se možnost nahlédnout do nezpracovaného fondu nenaskytne. Kde tedy může čerpat dané informace?

Dobré je, že na stránkách Vojenského historického archivu – resp. Vojenského ústředního archivu, pod nějž tento archiv spadá, je veřejná databáze legionářů, vojáků z druhé světové války či padlých v první světové. Obrovsky to ulehčí bádání člověku, který chce po svých předcích pátrat z pohodlí domova. V dnešní době je velký zájem o genealogii. Lze zde najít spoustu informací a tato databáze je přístupná i laikům. Je to dosti jednoduché, nepotřebují žádnou průpravu či hlubší vojenské znalosti, další doplňující informace pak mohou dohledat i v odborné literatuře.

Lukášovi děkuji za čas a ochotu odpovídat na mé dotazy a podělit se tak s námi o své zážitky a zkušenosti. Mně už nezbývá nic jiného, než mu popřát chuť a energii do další zájmové i studentské činnosti.

Irena Mikešová